Přinášíme Vám poslední příspěvek z rozhovoru s Carmen. V této poslední části se budeme věnovat největším rizikům a úskalím bipolární afektivní poruchy. Také se zaměříme na to, jak vnímá blízké okolí bipolární afektivní poruchu, a jak může toto onemocnění ovlivnit sociální vztahy.
Carmen, mluvíte se svým okolím o bipolární afektivní poruše? Vybíráte si s kým budete sdílet informace o Vašem psychickém stavu a s kým ne?
Je pár lidí, kteří toho o mně ví hodně, jsem k nim otevřená, protože jim věřím, že informace nezneužijí.
Lidi si vybírám podle důvěry a podle toho, jak na mě působí. Ale samozřejmě to sdílím se svojí rodinou, tedy matkou, sestrou, bývalým i současným partnerem, mými dětmi a blízkými přáteli.
Mám pocit, že jsem otevřená v komunikaci o svém psychickém stavu, nebojím se to lidem říct, ale zase to neříkám každému na potkání. Jsou ale i lidé v mém okolí, kteří nevědí, že bipolární poruchu mám. Mám pocit, že ne vždy je důvod to zmiňovat. V depresi mě často nevidí a moji hypománii mohou vnímat spíše jako dobrou náladu.
Carmen, zmínila jste, že máte děti a o Vašem psychickém onemocnění ví. Jak jste to dětem vysvětlila a jak na to reagovaly?
Dětem jsem to, co je bipolární porucha a co jí obnáší vysvětlila upřímně a přiměřeně věku. Mladšímu synovi, kterému je 15 let, jsem popsala, jakou nemoc mám, a že je typická střídáním dvou fází. Obě tyto fáze bohužel nejsou v pořádku a norma – stabilita je spíše krátkodobá a rychle se opět mění v depresi nebo hypománii. Také je důležité, že za ty stavy úplně nemůžu a nedá se to moc ovlivnit. Syn to překvapivě snáší lépe než starší dcera, které je 23 a je to pro ni těžší přijmout. Dětem jsem se i několikrát omlouvala, za stavy, v kterých mě musely vidět. A děkuji jim za to, že to se mnou zvládají, i když si uvědomuji, že to musí být velmi náročné.
Syn je velmi vnímavý a pozná, když je mi lépe. Přijde za mnou s tou svojí krásnou usměvavou tvářičkou a vykulenýma očima a říká: “Mami tobě už je dobře, viď?”.
Mluvili jsme o Vašich dětech. O bipolární afektivní poruše je také známo, že může být částečně dědičná (tedy je zde určitá predispozice k propuknutí nemoci). Objevily se nějaké psychické potíže ve Vaší původní nebo současné rodině?
Já mám bipolární poruchu zděděnou po tátovi, který jí také měl a bohužel zemřel, když mi bylo 8 let. Moje máma se léčí pro deprese. Takže v rodině máme zkušenost a historii psychických potíží, a proto jsem také se svými dětmi zapojená do výzkumné studie pro potomky pacientů s bipolární afektivní poruchou, která probíhá v Motole. Jednou za čas tam jezdíme kvůli různým testům, abychom nic nepodcenili.
Jsou nějaké obavy, které Vám bipolární afektivní porucha přináší?
Nejvíce se bojím, že se mi zase vrátí deprese. Já se ničeho jiného nebojím, jenom té deprese, která je hrozně zatěžkávací a strašně limitující. Nikomu bych depresi nepřála.
Sestřičky, které se o nás staraly při hospitalizaci říkaly, že bipolární afektivní porucha je jedno z nejtěžších onemocnění. Strašné těžce se to léčí, protože je jiná léčba při depresi a jiná léčba při mánii, jak už jsem zmiňovala.
A já to přesně tak vnímám. Je to opravdu těžké onemocnění pro mozek i tělo.
Byly situace, kdy jste přemýšlela o ukončení života, tedy sebevraždě?
Ano, těch situací bylo několik i během posledního čtvrt roku. V podstatě při každé depresivní fázi mi přijde na mysl, že už tady prostě nechci být a že to nezvládnu.
Je to hrozný pocit, myšlenky na sebevraždu jsou při těch nejtěžších depresích třeba i denně. Je to taková úplně vtíravá, nutkavá myšlenka, které se nedokážu zbavit. Je to to první, co Vám naskočí ráno, když se probudíte “Já už tady nechci být.“.
Dokonce jsem to již několikrát plánovala, ale kombinace alkoholu a prášků nevyšla.
Zároveň ale vždycky zvítězí pomyšlení na moje děti, které tady prostě nemůžu a nechci nechat.
Také vím, že jsou další linky bezpečí a linky důvěry, kterých jsem ale nikdy nevyužila. Určitě bych doporučila, pokud má někdo takto silné deprese a chtěl by ukončit život, ať určitě zavolá na linky důvěry nebo dojde do krizového centra.
Zdroje: ... Krizové linky v České republice: – Krizová linka RIAPS: telefon 222 586 768 – Centrum Krizové intervence Bohnice: 284 161 10 – Modrá linka: 731 197 477, možný je i chat nebo skype www.modralinka.cz – Linka psychopomoci: 224 214 214 – Linka duševní tísně: 476 701 444 – Nonstop linka důvěry: telefonní čísla podle příslušného kraje najdete na http://www.capld.cz/linky-duvery-cr |
Co Vám bipolární afektivní porucha přinesla a co naopak vzala?
To je opravdu těžká otázka. Především mi přinesla rozhled. Každá další epizoda mě v podstatě posune dál. Díky bipolárce jsem si začala všímat věcí, které jsme dříve nevnímala. Myslím si, že mě naučila vnímání takových malých běžných okamžiků, kterých si nyní vážím. Například to, že svítí sluníčko, to že rostou stromy nebo zpívají ptáčci. Nebo jsem zjistila, co mě opravdu baví. Udělala jsem si kurz masáží, protože mě těší kontakt s lidmi a práce s tělem. Nebo mě hrozně baví práce ze zemí a s hlínou.
A co mi bipolárka vzala? Vzala mi strašně moc energie. Mám pocit, že jsem promrhala hrozně moc času a nevyužila ho správným způsobem. A to ať se jednalo o depresi nebo hypománii. Také jsem ztratila pár kamarádů, ale to mě vlastně vůbec nemrzí, protože jsem naopak získala spoustu nových kamarádů například z hospitalizace v Národním ústavu duševního zdraví.
Je něco, co byste chtěla vzkázat odborné nebo laické veřejnosti?
Ano. Rozhodně patří velký dík, těm kteří mě chápu, za to že jsou kolem mě a že to se mnou myslí dobře. Všem kamarádům a rodině chci poděkovat, že to se mnou vydrželi.
Obrovské díky patří také lékařům a sestřičkám v Národním ústavu duševního zdraví.
A ještě bych ráda vzkázala všem, ať si jde každý za svým snem a drží se ho. Důležité je vydržet a nepanikařit. Myslím si, že by každý člověk měl nejdříve myslet sám na sebe a potom na okolí. Člověk musí být nejdříve sám se sebou spokojený a až poté se může starat o ostatní ve svém okolí.
Držím Vám všem pěsti!